Proč to před dětmi nesmíme nikdy vzdát

- Reklama -

Byl jsem v lanovém centru. Na prvním stanovišti, vysoko v korunách stromů, stáli dva přátelé. První před provazovým chodníkem volal: „Fíha, no ale to dokážu.“ Druhý se krčel u jisticí karabinky: „Ani náhodou, to nedokážu.“ Oba byli na opičí dráze poprvé.

První šel a dokázal to. Druhý, sesypaný v rohu, ale povzbuzený úspěchem kamaráda, vykročil na první překážku také a uspěl také. Kdyby byl ve větvích sám, nejspíš by po žebříku, který je pouze na začátku a konci vzdušné cesty, slezl dolů, aniž by se vůbec o něco pokusil.

Proč je tak mělký rozdíl mezi úspěšným a neúspěšným výsledkem? Protože naše výsledky vycházejí z našich činů a naše činy pramení z našich myšlenek. Znamená to, že ať něco dokážeme, nebo nedokážeme, bývá to průměrem lidí, které máme kolem sebe, a myšlenek, které máme v sobě. Obklopujeme-li se úspěšnějšími lidmi, než jsme sami, máme sklon uvěřit v úspěch a pokusit se vyrovnat druhým. A pochopitelně, jestliže zkoušíme uspět, máme výrazně větší pravděpodobnost, že uspějeme, než když se o úspěch vůbec nepokusíme.

Napadlo Vás někdy, kde se v jednom člověku vezme myšlenka, že něco zvládne, a v druhém opačná představa, že totéž nezvládne? Je to vlastně jednoduché. Představme si naši mozkovnu jako bojiště. Místo, kde probíhají největší konflikty. Tady vzniká všechno, co nás vnitřně bolí. Tady sídlí to, čemu věříme, že by se mohlo uskutečnit, i když se o to nakonec nepokusíme. Tady se rodí naše síla i naše slabost. Tady se skládají nejhorší věty, které by zastavily nebo porazily každého úspěšného člověka, když by si je jenom trochu připustil. Ty věty jsou především:

„Moje cíle mohou počkat.“

„Nemám na sebe dost času.“

„Nemám dost talentu.“

„Tento problém je příliš velký na to, abych ho zvládl.“

„Ještě nejsem dostatečně připravený.“

„Jsem outsider.“

„Chci, aby všechno v životě bylo snadné.“

„Všichni kolem to mají snazší než já.“

„Nemám za co být vděčný.“

„No co, jednou mohu porušit svůj slib…“

„Jedna malá lež nemůže ublížit…“

„Nesmím odpustit.“

„Mám tak zničené srdce, že už nemohu dát další šanci.“

Kde se už v dětech berou pocity, že něco nemohou zvládnout? A proč dospělí naříkají, že mají špatné vztahy, práci, náladu, když jsou plnoletí, mohou svobodně a jednoduše změnit to, čemu věnují energii, s kým se stýkají, jak tráví čas? Naše tělesné zdraví je z velké části výsledkem potravy. Naše duševní zdraví, tedy i myšlení, vlastně rovněž. Jsme to, co hlavou konzumujeme. Jsme to, co si z těchto surovin v mozku uvaříme. Jsme to, jak myslíme.

Pokud si nevěříme, předem slézáme z opičí dráhy. Pokud si věříme, překonáváme jednu překážku za druhou. Jen na nás totiž je, jak zareagujeme v krizových situacích: zda začneme hořekovat a odepíšeme se, nebo pochopíme překážku jako příležitost, s jejímž překonáním můžeme vyrůst a zesílit.

Když se jedinec odepíše, je to jeho věc. Když se odepíše rodič, je to ale mnohem závažnější. Proč?