7 omylů ve výchově, kterých by se rodiče neměli dopouštět

- Reklama -

Měl jsem úsměvné dětství.

Chodili jsme do průvodů, na tělocviku všichni červené trenýrky a bílé tílko, v lavici ruce spořádaně za zády. Projít znamenalo být v normě, nevybočovat. Posmívali jsme se šprtům i outsiderům. Obstát v partě znamenalo nebýt jiný než prostřední. Vyrostli jsme a zdatně pokračujeme – pohrdáme úspěšnými i bezdomovci. Vzájemně se hlídáme, aby někdo nevynikl, jeden druhému pro jistotu přejeme neúspěch a ideálně bychom si snad přáli, kdyby se v této zemi nedařilo nikomu. Jaký prospěch bychom z toho měli sami, nechápu.

Škole to nevyčítám. Školství pomáhá vychovávat zaměstnance, požehnání pro státní kasu. Akorát se zapomnělo, že když stát přestane zaměstnávat, budou pro zaměstnávání potřeba zaměstnavatelé. Tedy podnikatelé. Lidé, kteří se nebojí vybočit. Kteří nás zaměstnají, i když jsme se jim posmívali.

Ocitli jsme se v opravdu bláznivém světě. Rádi bychom věřili ve spasitele, který sestoupí na svět a udělá pořádek. V soustředných kruzích, které stále zmenšujeme, se ho snažíme najít i mezi sebou a ve stále častějších volbách si ho zvolit do čela státu. Už jsme zkusili kdekoho, kdo byl po ruce, ale změna nepřichází. Proč? Protože spasitel není v nikom jiném. Je v každém z nás.

Představte si, že byste lusknutím prstu začali žít v prostředí, kde Vás každý bezvýhradně podporuje, fandí Vám a pomáhá. Ať se rozhodnete pro jakoukoli životní změnu, uslyšíte: Zvládneš to! Máš na to! Dokážeš to! Stojím při Tobě. A když se Ti nepovede, jak si představuješ, pomůžu Ti, poradím, podržím Tě.

Kdybychom v takovém světě vyrůstali odmalička, nejspíš bychom se nebáli snít a jít za sny. Nejspíš bychom čerpali energii i z toho, že svým pohledem dokážeme pomoci druhým. Nejspíš bychom uměli ocenit cizí úspěch a brali si z něj pozitivní příklad. Nejspíš bychom své děti vedli k tomu, aby se prosadily, nebály. Nejspíš bychom na takový svět byli pyšní. Aby ne, svět totiž tvoří lidé. Každý tvoříme jednu sedmimiliardtinu. A všichni máme podíl na tom, jaký je.

I já. Můj otec byl vždy přesvědčen, že uspět může jen zloděj nebo podvodník. Když se jednou dozvěděl o mém vysokém příjmu, přestal se mnou mluvit. Abych nepřišel o tátu, začal jsem ho navštěvovat v ošuntělém oblečení a autem se vždy zastavil pro jízdenku z metra. Notoval jsem mu, jak nemáme život ve svých rukou a dřív určitě bylo líp. Ano, styděl jsem se za svůj úspěch.

Dnes jsem rád za tu zkušenost. Kdyby existovala vysoká škola rodičů, měla by vyvracet 7 největších omylů ve výchově: